Nejspíš slyšíte výsek ze skladby Angelika z představení Laterny Magiky Casanova (je to moje hudba, ale dá se vypnout - pod fotografií je ikonka reproduktoru, která to umí).

-----------------------------------------------------------------

Natočil jsem 13. komnatu o CFS. Ambivalentní pocity, ale dobré ohlasy a mnoho otázek. Omlouvám se, že neodpovídám úplně důsledně.

----------------------------------------------------------------

Po filmu "Hranaři" (mimochodem zjevně lepší film než má pověst) dokončujeme nahrávání mé hudby pro film režiséra Miloše Šmídmajera "Probudím se včera". Takové milé a hravé je to. Dost legrační Jiří Mádl.

--------------------------------------------------------------------

V neděli 6.11. v 18,00 a 20,00 hod proběhly v MDB malé hudební večírky.
Program měl název "Zdenek Merta u klavíru" a se mnou se ho zúčastnil výtečný klavírista Martin Kasík.
Jako pilotní díl eventuálního cyklu to natočila televize, časem pověsím na web nějaké ukázky. 

Filharmonie Brno se svým šéfdirigentem Aleksandarem Markovičem zahrála v rámci mezinárodního  projektu Ruská kultura v ČR  poprvé v u nás mou symfonii Saint Petersburg, která měla premiéru v květnu v Petrohradě.  Byl jsem na brněnském koncertě ve Wannieck Gallery, hráli moc dobře, jsou ve formě.

18. - 26. 10. jsem byl v Soulu, kde jsme společně se Zorou, Pražskou komorní filharmonií, Divadlem Image a Virtuosi di Praga vystoupili v programech Dny Prahy. Všechny tři koncerty byly velmi pěkné a neuvěřitelně dobře přijaty obecenstvem, to bych nevěřil, že se Korejci takhle odvážou.

Dotočili jsme (mou) hudbu k filmu HRANAŘI. Doufám, že se to povede, ve studio to znělo dobře. Jen co to smícháme, dám ukázku na tento web.

9. a 11. září se odehrála koncertní provedení mé a Mošovy opery Ruleta. Stalo se tak  v Mahenově divadle v produkci ND Brno, dirigoval Jakub Klecker (výborně) a hlavní role zpívali Josef Moravec, Katarina Kramolišová, Jana Wallingerová, Ladislav Mlejnek a Petr Císař. Všem děkuji za velmi dobré výkony a znamenitý přístup k věci. Bylo to moc pěkné a jistým způsobem dojemné.

4. 7. jsme se si Zorou zahráli společně s Kandráčovci v Trnavě na Koncertu pro lidi dobré vůle (přenášela ST 2 a SR). Bylo to zábavné, zjevně se to líbilo obecenstvu, těšíme se na příští setkání. Na jevišti jsme se potkali taky s Ewou Farnou a No name. Hráli pěkně.

18. 6. ve 12,00 se na ČR 2 vysílal k mým narozeninám program z cyklu  Kulaté noty. Na internetu je v archivu ČR.

----------------------------------------------------------------

Vrátil jsem se z Petrohradu,  kde se uskutečnila premiéra mé symfonie "Saint Petersburg".
27. květen je Den vzniku města Petrohrad - a oslavy byly docela masivní. Na jevištích po celém městě hrály nejrůznější kapely, na Něvském prospektu se tancovalo, na každém rohu někdo žongloval a tak podobně.  Na Dvorcovém náměstí před Zimním palácem lítali andělé, to bylo velmi pěkné. Koncert s mou skladbou byl v sále Akademické kaple (http://glinka-capella.ru/) a bylo to dost dobré. Myslím, že nejvíce jsem dojal petrohradské dámy staršího věku na balkóně, které povstaly a z dálky na mne mávaly barevnými šátky. Pozoruhodný obraz - budu si ho asi dlouho pamatovat.

------------------------------------------------------------------

Děkuju všem, kteří připravili moje brněnské narozeninové párty v pátek třináctého května v MdB - byla tam, myslím, dobrá nálada, nejvíce kolem čtvrté. Děkuji také všem návštěvníkům za to, že přišli  a některým i za to, že nepřišli. Z. M.

------------------------------------------------------------------

Zde je link na video záznam mé skladby Via Lucis, která byla provedena na koncertě 1.10. v chrámu Smolný v Petrohradě. Komentář je v ruštině, hudba je však všude stejná.

---------------------------------------------------------------

Viděl jsem krásně zábavné představení (obzvlášť poslední dvě třetiny) - Camoufl.AGE v divadle Kolowrat. Honza Kodet a celá parta kolem - tvůrci i tanečníci - BRAVO. Doporučuju.

----------------------------------------------------------------

V sobotu 12. 2. jsem viděl v MDB představení "West Side Story po patnácti letech". Premiérové obsazení WSS si po patnácti letech střihlo tuto znamenitou inscenaci se všemi tanečky a dalšími úskalíimi - někteří to show nehráli mnoho let. Bylo to krásné a dojemné.

---------------------------------------------------------------

V neděli 5. 12. jsme se Zorou a Esther tradičně vystoupili   na Adventním koncertu v MDB. V pondělí pak jsem si zlomil dvě žebra na basketu a tak budu psát noty. Saint Petersburg, Očistec, Moraviana, dětské písně a podobně. Píšu taky hudbu k rakouskému filmu Herr Trapl und die Kunstliche Intelilgenze. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o robotech.

V pátek 26. 11. jsme po čase vystoupili se Zorou na Augustiniánském opatství v Brně pro nadaci Panacea. Bylo to pěkné, hrál jsem tam už několikrát - začínám si nějak zvykat na klášterní prostory.

Byl jsem na premiéře Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín. Velmi povedené.

Ze staré známosti jsem vystoupil jako host (spolu s jinými) na koncertě k 45 letům působení skupiny Rangers. Show se konalo v úterý 9. 11. v pražském divadle Hybernie a bylo to příjemné, místama sranda. Nejvíce se mi líbil vnitřní klid mého polobratrance Řihoška a skupina učitelek, které zpívaly sbory.

---------------------------------------------------------------

22. a 23. 10. se po čase hrála v MDB hudební komedie Ptákoviny podle Aristofana (Z. Merta - J. Žáček). Několik mých přátel, kteří tam byli (někteří z nich hráli v innscenaci ND v roce 1 989), mi psali, že se hodně smáli - to mě velmi těší.

V neděli 24. 10. jsem se jako host zúčastnil občasného hudebního večírku Jazzový štrůdl znamenité zpěvačky a vojejbalistky Evy Emingerové v divadle Semafor. Byl jsem na této akci již několikrát, protože tam bývá sranda. Tentokrát jsem prezentoval malou hudební přednášku o hymnách a seznámil se s juniorkami, které letos na ME ve volejbalu dosáhly na bronzovou medaili. Bylo mi ctí, dámy.

V sobotu 30. 10. v 19,30 se v MDB koná premiéra Sofoklovy tragédie Oidipus král (s mou hudbou - což je však v tomto případě nepodstatné). Režisér Stanislav Moša to hezky vymyslel, věřím, že to bude velmi pěkné. A sympaticky krátké.

-----------------------------------------------------------------

Ve čtvrtek 14. 10. jsem byl v hale Rondo v Brně, kde se scénicky provedlo oratorium A. Honeggera - Jana z Arku na hranici v režii St. Moši. Neběžná záležitost - a bylo to fakt dost dobré. Výborně diriguval Jakub Klecker, hrála Janáčkova filharmonie Ostrava, zpívali Pražský filharmonický sbor a dětský sbor Kantiléna, spoluúčinkovali také herci MDB, obzvlášť v titulní roli byla výborná Světlana Slováková.

Nedávno jsem se vrátil z Petrohradu, kde se v pátek 1. října v chrámu Smolný premiérově zahrála moje skladba Via Lucis. Velmi dobrý sbor a orchestr dirigoval výborný Vladimír Beglecov. Časem dostanu audio ii video nahrávku a ukázku zavěsím na tento web.

Můj dojem z velmi pěkných ohlasů koncertu ještě podpořila příhoda o dvojnásobné ztrátě mého telefonu - vždycky se ke mně vrátil, byť poměrně komplikovaně (jednou ho našel vrátný a podruhé taxikář - tedy čestní muži z lidu).

-----------------------------------------------------------------

V neděli 15. srpna jsem se zúčastnil pro mne ne zcela obvyklé akce. Přikládám anonci z tisku:

Termín konání: 15. 8. 2010. Pouť v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí v Brně bude zahájena v 17.30 hod. modlitbou růžence. Při pontifikální mši svaté, kterou bude celebrovat starobrněnský opat ThDr. Ing. Lukáš Evžen Martinec, OSA pronese homilii prof. PhDr. Petr Piťha, CSc. K této mimořádné příležitosti zkomponoval hudební skladatel Zdenek Merta „Ave Starobrněnské Madoně“, které poprvé zazní ve starobrněnské bazilice.

Přátelé, zúčastnil jsem se celého obřadu - bylo to pozoruhodné. Přidávám zkrácenou verzi písně (mé demo) na tento web (kolonka zvuk). V bazilice velmi hezky zpívala Lenka Bartolšicová.

--------------------------------------------------------------

1. června jsem se tradičně zúčastnil míčového sedmiboje pořádaného pány Haníkem a Lípou v Nymburce. Se spoluhráčem basketbalistou Vlastou Havlíkem jsme skončili na 5. místě, což není sice neúspěch, ale...

8. června jsem spolu s kolegy Náhlovským, Uhlířem a Salavou pokřtil knihu Zásah Šípem,kterou pro pětašedesátiny Karla Šípa připravila jeho žena Iva. Milé.

11. června jsme s Michalem Vieweghem vystoupili pro nadaci Pro Panacea v Augustiniánském klášteře v Brně. Velmi pěkné odpoledne s nebývale pozitivním ohlasem. Michal přečetl několik částí svého nového legračního románu Bio manželka a potěšil mě informací, že jeho děti stále poslouchají CD Ryba z Havaje. Řekl jsem to své částečně bio manželce a byla taky ráda.

Poslední červnový týden jsem strávil tradičně v Přerově na Tenisové akademii Petra Huťky. Kromě jiného došlo k jednomu hezkému večírku - hráli jsme s Petrem Jandou ve dvou pecky starého Olympicu. Bavilo mě to.

23. - 25. června se na Biskupském dvoře pod hradem Špilberk v Brně hrály Sny svatojánských nocí. Neviděl jsem to show několik let, a tak jsem se samozřejmě přijel podívat - už proto, že v obsazení bylo několik noviců. Všichni byli velmi dobří, Aleš Slanina (hrál Puka) byl mimořádný. Nastoupili však i staří kozáci - například Zdeněk Bureš, Karel Mišurec, Tomáš Sagher (z původního obsazení) a další. Byl jsem dojat. 

V červenci jsem byl opět pár dní v Petrohradu. Kromě jiného se uskutečnilo další jednání o provedení mého symfonického obrazu Saint Petersburg - skladba bude pravděpodobně v Petrohradu uvedena v květnu 2 011. Doprovodila mě moje  dcera Viktorka (19), která nikdy předtím nebyla v Rusku. Při procházení městem - za pomoci billboardů a různých jiných nápisů - jsem ji učil azbuku. Petrohrad je rozlehlý a pěkně popsaný. Došlo také k jednání o uvedení mé skladby pro sbor a orchestr Via Lucis. Měla by premiérově zaznít na slavnostním koncertu  1. října v Chrámu Smolný.

Průběžně se zabývám psaním muzikálu Očistec (po Peklu 2.díl zamýšlené trilogie se St. Mošou).

------------------------------------------------------------

Na konci dubna jsem hrál Pianistu v představení Nahá múza v MDB. Děkuji všem účinkujícím za relativně disciplinované výkony a publiku za vřelé přijetí (ze čtyř představení dvakrát standing ovation). Bavilo mě to.

Tak, a máme za sebou premiéru hudební komedie Ptákoviny podle Aristofana (napsal Jiří Žáček, režie Stanislav Moša), která se odehrála 24.4 v MDB, a ke které jsem složil hudbu. Představení má velmi slušný standard, a někdy je to opravdu velká sranda. Jirka Žáček se na premiéře smál velmi silně a na večírku se zdržel do čtyř, jak říkal, po mnoha letech. Jde o klasický půdorys kabaretního typu muzikálu. Pro nás se Stanislavem měla tato práce příchuť nostalgie - dělali jsme společně tento kus už v roce 1989 v ND v Praze. Tehdy to byla očividná protikomunistická agitka, která vyvolala mimořádnou pozornost. Doufám, že tomu bude i tentokrát, text je samozřejmě přizpůsoben dnešnímu stavu společnosti. Nicméně - Aristofanes napsal své Ptáky jako podobenství lidské společnosti před 2424 lety, je pozoruhodné, jak to stále funguje.

Začali jsme nahrávat CD z představení Nahá múza. Velmi se těším na výsledek, vypadá to pěkně.

16. dubna v 19, 00 hod se konala v Národním divadle v Brně premiéra činoherního představení "Con Amore". Jsem uveden mezi autory (Moša. Merta, Šimáček, Plachý), ale mnoho jsem toho nenapsal, spíše jsem se věnoval materiálu jako dramaturg neboť mě to velmi zaujalo. Jde totiž o převedení příběhů tří velkých oper (Tosca, Evžen Oněgin, Tristan a Isolda) do dnešní doby. Tři romantické příběhy velkých osudových lásek se odehrají v současném, poněkud tvrdém a bezohledném světě. Je to trochu divadelní experiment,  původně jsme začali společně připravovat povídkový film Con Amore, převod na jeviště je iniciativou Národního divadla.

21. ledna. 2 010 se v sále Vaňkovy galerie v Brně uskutečnil koncert, na který se velmi těšil. Filharmonie Brno s dirigentem Casparem Richterem  dávali múj symfonický obraz The Last Century (Ze starého světa) a Bernsteinovu 2.symfonii (Věk úzkosti). Byl jsem tam - bylo to pěkné a napínavé. Výborný orchestr - a domluvili jsme se na další spoupráci.

---------------------------------------------------------------

Premiéry muzikálu "Nahá múza" (Zdenek Merta - Zora Jandová) se  odehrály v Městském divadle Brno 13.  a  14. února 2 010. Strávil jsem v Brně dva měsíce a velmi intenzivně jsem se věnoval přípravě představení. Jsem velmi unaven, ale taky nadšen z lidí, kteří se mnou spolupracovali. Děkuji všem, v prvé řadě týmu v čele s režisérem Šimonem Cabanem, hercům, muzikantům a divadelní technice. Výsledek posoudí diváci, práce to byla každopádně velmi pěkná.

---------------------------------------------------------------

CD Zora Jandová Fifty fifty (písně - šansony, které jsme spolu se Zorou napsali v průběhu třiceti let) je možno objednat na adrese www.indiesrec.eu

----------------------------------------------------------------

Starší měsíční příspěvky najdete v kolonce:

slovo - aktuálně

----------------------------------------------------------------

Doporučuju:

Pozoruhodně pěkný film režisérky Alice Nellis Mamas § Papas s vyjímečně autentickým herectvím - obzvlášť Zuzana Bydžovská je výtečná. Nebude to asi pro všechny, ale mě se toto filmové vyprávění dostalo pod kůži. Blahopřeju.

----------------------------------------------------------------

SHIRLEY VALENTINE

Hraje:            Simona Stašová

Režie:            Zdeněk Kaloč

Divadlo ABC

Monodrama nebo spíše monokomedie, kterou vymyslel v roce 1 986 až obžerně nadaný Angličan Willy Russell (např. k výbornému muzikálu Pokrevní bratři napsal libreto i hudbu) se hraje úspěšně nejspíš po celém divadelním světě. Je to velmi dobrá příležitost pro herečku „středního věku“, kterých je všude nejvíc – ty nejlepší už svou profesi dokonale umějí a ještě mají dost energie. To je základní předpoklad pro realizaci tohoto textu – myslím, že je docela těžké to vůbec ustát. Herečka je přes dvě hodiny sama na jevišti v nejrůznějších dramatických polohách, téměř neustále v kontaktu s divákem, odpočinout si může jen v krátkých chvílích, kdy se publikum směje.

Simona Stašová tím pádem měla odpočinku dost, ale nastřádanou energii opět vrhala do dalších scén,  takzvaně s odpuštěním herecký koncert, ale symfoňák i rockband zároveň.

Nemohu říct, že by mě speciálně zajímalo téma osamělé ženy těsně před přechodem, ale Simona mě přesvědčila, že by mě to zajímat mělo. A hlavně mě strašně zajímala ona sama. Drobné výhrady stranou - BYLO TO KRÁSNÉ. 

-------------------------------------------------------------------

Velmi doporučuju čtyři divadelní představení, která se nyní hrají v Brně:

Kumšt (režie Zdeněk Černín), Tři mušketýři (režie Hana Burešová) a Probuzení jara  (režie Stanislav Moša) v Městském divadle Brno a Richard III. (režie Zdeněk Plachý) v Národním divadle.  Na podrobnější zprávu se mi nedostává času, ale jsou to zážitkové inscenace. Běžte se podívat, dokud se hrají.

A zde je celá verze interview z časopisu Mladá fronta Plus.

Mám rád lidi, kteří otvírají dvířka
Zdenek Merta pomohl v osmdesátých letech ke kariéře  mimo jiné Petře Černocké a Zoře Jandové, sám v té době patřil mezi docela výrazné interprety a  dobové televizní tváře. Sám se však vždy cítil spíše skladatelem než zpěvákem  či instrumentalistou. Čím dál víc jej  také začala zajímat  divadelní,  filmová a vážná hudba. Tak je tomu i dnes, byť nad popem nijak neohrnuje nos.
Váš tatínek byl prý diplomat, To jste asi v dětství procestoval  kus světa...
Čtyři roky  jsme byli v Bejrútu, narodil se tam dokonce můj bratr. Otec měl být  potom vyslán do Francie, jenomže přišel rok 1968, přijely tanky a jeho kariéra v diplomacii rychle skončila. A s tím i moje možnost studovat pařížskou konzervatoř.
Už v polovině osmdesátých let jste se ale za hranice důkladně podíval zase. To byla doba, kdy jste byl už  populární muzikant. Nicméně úplně obvyklé jezdit opakovaně na Západ v té době nebylo - ani v branži populární hudby...
Sám nevím, jak je možné, že se tak stalo. V Československu se ve všech pádech skloňovala Gorbačovova  perestrojka, ale ve skutečnosti žádné velké uvolnění nenastávalo. Mě si náhodou našli rakouští filmaři, chtěli hudbu k filmu pro děti. Domlouvali jsme se dost komplikovaně asi půl roku telefonem. Po osobním setkání v Praze jsme se však brzy spřátelili a nezůstalo u jednoho filmu – mimochodem, ten poslední se jmenuje „Mozart in China“ a loni vyhrál několik festivalů. Téměř každý rok jsem s nimi něco dělal a prostřednictvím dopisů a opakovaných uměleckých smluv způsobili, že jsem po čase od Pragokoncertu dostal mnohonásobnou výjezdní doložku. Odevzdával jsem půlku honoráře, ale stejně to bylo v té době víc než výhra v loterii.
To vás nekontaktovalo STB?
No, právě že ne. Nepochopitelné, protože jsem  procestoval   USA  i  Kanadu,  několikrát jsem byl v Rakousku i jinde. Vozil jsem i knížky a desky, stýkal jsem se s emigranty. Vůbec to nechápu, obzvlášť v souvislosti, co víme o STB dnes. Jeden kamarád mi po roce 89 říkal, že mě tajní policajti považovali za úchylného a nepoužitelného dementa, což se mi zdá pěkné, a za což jim touto cestou děkuji. Věřím, že si tento názor ponechají nadále.
V životopise uvádíte, že jste v té době byl i  na stáži ve Velké Británii..
Milá náhoda. Představení „Trochu jinak“, které jsme provozovali s Petrou Janů a smyčcovým kvartetem v Redutě, zaujalo nějakého Angličana, který mě doporučil British Council (Britské radě).  A tato instituce mě poslala na čtrnáctidenní stáž do londýnských divadel. Pak jsem tam byl ještě dvakrát.
Proč jste se vůbec v pětatřiceti, jako úspěšný popový muzikant, přihlásil na studium vážné hudby?
Já se měl v té době docela dobře. Kapela fungovala, byla sranda, nějaké objektivní důvody pro zásadní změny jsem nevnímal. Ale… vnitřně jsem spokojený nebyl, chtěl jsem žít jinak, věděl jsem, že něco je špatně – to bylo ještě před mými spanilými cestami na Západ. Pokud si pamatuju, měl jsem vždycky silný sebevzdělávací pud a taky  přátele, kteří mě v tom podporovali. Měl jsem komplexy z nedovzdělanosti, ale nechtělo se mi v té době studovat například filosofii na UK. Takže jsem se přihlásil na skladbu na AMU, to byl takový logický profesní krok.  Po různých veselých tahanicích mě tam vzali, ale rádi mě teda neměli, byl jsem z úplně jiný zoologický. Moje historky spojené se školou vypadají dnes mnohem zábavněji než tehdy, nicméně jsem HAMU dokončil.
Jak to zpětně hodnotíte - bylo  důležité  tu skladbu vystudovat? Teď je přece tolik skladatelů bez  diplomu...
Vzdělání skladateli nemůže škodit, ale jistě není nevyhnutelné. Ono záleží na tom jakou hudbu děláte. Beatles ani neznali noty a přitom se dá těžko zpochybnit kvalita a  hlavně originalita jejich hudby. Existují populární  skladby na pěti tónech s třemi akordy a přitom můžou mít v nějakém kontextu stejnou závažnost jako Beethoven – třeba Dylanova Blowing in the wind.  Ale v mnoha hudebních oborech to takhle  nejde. Třeba ve filmové či divadelní  hudbě je diletanství plno a je to otravné.
Ale pražské muzikály skládají vesměs lidi bez vyššího hudebního vzdělání. A jak jsou úspěšní. Třeba takový Michal David...
No, vzdělání, úspěch a kvalita nejsou vlastní sourozenci, potkávají se jen někdy. Úspěšná může být i velká hovadnost a některé moc dobré věci někdy zapadnou. Michal David je zjevný talent - píše šlágry, ze kterých mají někteří lidi radost, a to je velmi těžké, to mi věřte. Ale ty muzikály…nemá to parametry, které by celovečerní hudební dílo mělo mít, řekl bych. Mě ale nebaví ani to, co pro Broadway napsal třeba Elton John, a to je nesporně velký muzikant. Myslím, že divadelní hudba má obsahovat kromě melodie a rytmu taky vnitřní pnutí, kontrast, humor a dramatičnost. U Bernsteina to nacházím například. Taky u Smetany nebo Janáčka. Mainstreamová pop music toto všechno postrádá a nepotřebuje, drama na diskotéce je protivné. Obsadit divadelní jeviště disko hudbou je však poměrně originální myšlenka, v Praze se to dost chytlo, třeba to rozšíříme do světa.
Vy pro divadlo v posledních letech píšete hodně muziky. Proč jste ale spojil své aktivity hlavně s Brnem? V Praze se s Vaší divadelní tvorbou setkáváme jen zřídka..
Už v roce 1990 mi Stanislav Moša nabídl abychom společně napsali hudební feérii na motivy Shakespearovy hry „Sen noci svatojánské“ pro Divadlo bratří Mrštíků, dnešní Městské divadlo Brno. Myslím, že jsem byl na podobnou práci dost připraven, měl jsem chuť a taky Stanislav byl a je znamenitý kumpán. Složil jsem hudbu za tři neděle a upřímně řečeno - moc jsem od toho neočekával. Show, které jsme pojmenovali „SNY (…svatojánských nocí)“ se o rok později hrálo za statečného výkonu brněnského souboru na pražském Výstavišti pro tři tisíce lidí ještě před uvedením muzikálu „Bídníci“ v Praze. Bylo to první velké představení v Čechách a mělo úžasný ohlas, a to jak u diváků tak u kritiků – jen u nás vyšlo přes sto kladných recenzí, to už se nikdy později neopakovalo, a to tenkrát nebyly žádné PR agentury a placení novináři. Zkrátka chtě nechtě jsem musel zpozornět. S Mošou jsme se pak stali stálými spolupracovníky a přáteli. Vytvořili jsme tezi o hudebním divadle a hlavně jsme o své koncepci přesvědčili další lidi. Takže se vytvořilo společenství, základní energie, ze které se dá dodnes čerpat.
Někteří lidi tvrdí, že muzikál pražského typu - to je vlastně bulvár na jevišti...
Ale ne, já se na to nemůžu koukat svrchu. Jsem původně popíkář.  A to co děláme v Brně je taky někdy menší a někdy větší lidovka. Jde o jen trochu jinou divadelní estetiku.
V Praze jste ovšem s Mošou jedno dílo úspěšně prezentovali - ve Státní opeře měla před časem premiéru vaše opera La Roullete. Pustil jste se do skládání opery, protože jste si to prostě chtěl vyzkoušet?
Na začátku byla nejspíš moje zvědavost, ale taky trochu autorská povinnost – napsat něco, co neletí, na čem se nevydělává. Domnívám se, že i jednou z povinností dotovaných divadel  je pravidelně inscenovat nové kusy. To, že taková představení často nejsou úspěšná je jiná věc - ovlivňuje to hodně faktorů, od naší autorské neschopnosti po divácký vkus nebo konzervativní marketing.  Ale v repertoáru státních divadel by měly být, už proto, aby byla zachována historická kulturní kontinuita.
Jak na svou první operu vzpomínáte?
Mě zůstaly spíš vzpomínky na okolnosti. Ředitel SOP Jaroslav Vocelka, znamenitý to chlapík, sice chtěl mít ve svém divadle mou operu, ale nebyl si jist, jestli to vůbec umím napsat, důvěřoval jen mé auře.  Pověřil tedy svého emeritního uměleckého šéfa dirigenta Gregora aby se s notovým materiálem seznámil a řekl mu, co si o tom myslí. Bohumil Gregor byl znám obzvlášť tím, že byl perfekcionista a neměl rád lidi od „popmusic“. „To je klasická poprava skladatele ještě před vstupem do budovy opery“ říkal jsem mistru Vocelkovi, ale on trval na svém, třeba už se mě chtěl zbavit, co já vím.  Nicméně dirigent Gregor sdělil svému řediteli, že tak dobrou soudobou českou operu ještě neměl v ruce. A pak mi zavolal a nabídl mi, že by chtěl se mnou „La Roullete“  dělat. Takže jsme půl roku úzce spolupracovali a to byla pro mě vážně dobrá škola, protože on byl velký praktik, znamenitý intrikán a samozřejmě muzikant. Vedli jsme výborné řeči. Bohužel nikdy „La Roulette“ nedirigoval, na generálce zkolaboval a brzy po premiéře umřel. Bylo mi to moc líto.
Máte i jiné operní plány?
Já se velmi rád pouštím do nových dobrodružství, ale práce v divadle je zásadně týmová činnost. Operní projekt bych dělal ve spolupráci s realizátorem - to může být režisér, ředitel divadla, nezávislý producent, filmař – v současné době nevím o takové možnosti. Ale v příští sezóně uvede SOČR moje symfonické tance „Century Dance“ a Filharmonie Brno symfonický obraz „The Last Century  - Ze starého světa“.
Říkáte, že komponování vážné hudby moc peněz nepřináší. A co vás tedy v současné době živí?
Kromě divadla jsou v tomto smyslu důležité filmové hudby, které jsem napsal pro klienty ve Francii, Německu a Rakousku.  
Takže vás finančně  zajišťuje spíš práce pro zahraničí?
No, tady mi nikdo filmovou muziku nenabízí, přestože je to vlastně můj hlavní obor a asi to nejlépe ze všeho umím.
Původně jste vstoupil do povědomí jako autor písniček. Teď se věnujete spíš velkým hudebním plochám. Jde vůbec dělat obojí - písničky i vážnou hudbu? Nebo jeden typ hudební imaginace vylučuje druhý?
To určitě ne. Teď je spousta široce vzdělaných  muzikantů. Když jsem já chodil na HAMU, bylo v Praze lidí, kteří se vyznali jak v rocku, tak ve vážné hudbě, skutečně jen pár.  Dnes ale takových hudebníků existují po celém světě mraky - spousta rockerů si chtěla  rozšířit vzdělání a jsou i klasičtí muzikanti, kteří začali brát vážněji populární hudbu a jazz. Nikdy na světě nebylo tolik krásné hudby jako dnes, ale ani tolik diletantského plevelu, protože celá armáda pošuků slepuje na různých samohrajkách všelijaké zvuky a fráze a některá média to šíří až do našich domovů. Ostatně někteří pošuci vlastní ta média.
Co říkáte tvorbě dýdžejů?
V naší poslední inscenaci s Mošou, která se jmenuje Peklo, jsme potřebovali hudebně odlišit dvě prostředí a já se rozhodl charakterizovat jedno z nich stylem techno.  DJ Lucca mě trochu obeznámila s tím, co se v této hudbě dnes děje. Není to můj svět, moc tomu nerozumím, ale některé věci byly pro mě zajímavé, měly náladu a ducha.
Některé byly z mého hlediska založeny jen na monotónním rytmu. Prostě  aby lidi mohli stále poskakovat. Což mě tedy nebaví, protože já mám rád na hudbě obzvlášť melodii,  evoluci, příběh, který přináší. Ale to se netýká jen tvorby  dýdžejů, já nemám rád ani minimalisty. Když se pětkrát opakuje stejný motiv, proč ho mám proboha poslouchat po šesté?  
Taky jste s manželkou Zorou Jandovou nyní vydali v Mladé frontě Rybu z Havaje - knížku s CD, která je určena pro děti...
Já byl spíš producentem. Podílel jsem se na koncepci a složil  hudbu  k některým písním. Více je to projekt mé ženy, a myslím, že povedený. Na té knize je zajímavé, že vznikala poměrně dlouhou dobu - což bylo dáno tím, že máme děti s velkým věkovým odstupem. Takže některé písničky byly napsány když bylo pět Viktorce - a další o deset let později, když bylo pět Esterce.   
Baví vás ještě  vzájemná spolupráce?
Teď je to lepší než dřív, ty společné roky se úročí.  Indies records vydali tak trochu k Zořiným narozeninám naše autorské CD Fifty - fifty. Jsou na něm písničky, které jsme napsali před třiceti lety i úplně nové - a pěkně to funguje. Taky se těším na muzikál „Nahá múza“, který jsme taky napsali spolu a bude mít premiéru v Brně zhruba za rok. Ze Zory se stala výborná textařka, však si poslechněte Fifty – fifty.
Jak byste charakterizoval vaše soužití po letech?
Celý život se snažím obklopovat lidmi, kteří mi někam otvírají dvířka. A naopak se snažím posouvat je do prostoru, který odkryju já. Ti, co o to nestojí, pochopitelně postupně odpadají. No, ale Zora to přijala a za ty roky jsme opravdu naladěni na podobnou strunu - ne ve všem, ale v mnoha oblastech. Řeknete třeba vtip a druhý rozvíjí myšlenku. Někdy to někam vede někdy vůbec ne, ale to nevadí, potěšení je už v tom pábení. Podobně jako ve slavném dadaistickém dialogu Voskovce a Wericha o hrobce, na konci obvykle už vůbec nejde o to, co bylo na začátku, ale je to radost a dobrodružství. Zajímají mě prostě  lidi se kterými se můžu smát, a se kterými si můžu vymýšlet blbosti nebo i řešit zásadní věci. Pár takových kolem sebe mám (další permanentně hledám) a to je velké štěstí.  
DUŠAN SPAČIL